Verbuňk hanáckých Slováků

Verbuňk je mužský sólový tanec zapsaný v nehmotném kulturním dědictví UNESCO. Je spojován v sousloví jako Slovácký verbuňk, neboť je rysem krojovaných tanečníků ze Slovácka. Slovácko, které sousedí ze západu s Brněnskem, ze severu s Hanou, z jihu se Slovenskem, a z východu s Valašskem, sestává z několika národopisných subregionů: Kyjovska, Horňácka, Uherskohradišťska a Uherskobrodska, Podluží, Hanáckého Slovácka, Strážnicka a Uherskoostrožska. V každém z regionů tanec prodělal jiný vývoj a tudíž se liší způsobem svého projevu. Spojuje je původ, když byla vyhlášena konskripce vojska, tančili odvedenci při odchodu-verbovaní na vojnu. Ve spoustě písní se odráží toto téma, kdy všechny ženy na vsi oplakávají svoje syny nebo milé. Dnes se verbuňk tančí na dechovou a cimbálovou muziku.

S hanáckoslováckým verbuňkem se nejčastěji setkáme na hodech. Stárci a chasa jej tančí po příchodu na domácí krojovou zábavu a po svém nástupu i jednotlivé přespolní chasy. Přespolní se nejprve dovolí stárků, zda mohou nastoupit (aby nenarušili zdejší pravidla hodů neznají-li je) a posléze se sešikují k nástupu. Chlapci v držení se za ramena nastupují na sólo zpravidla ve dvojicích za sebou, za nimi jdou děvčata držící se za ruce. Po obejití sóla se dvojice pustí a dokud nedozní poslední tón marše, verbují tzv. rychlým verbuňkem (méně časté jsou nástupy s příjezdem na koňském voze, nebo kolech). Poté k nim přichází místní stárci, aby jim zavdali vína. Pokud nastupující neznají, zeptají se, odkud jsou a slavnostně vyhlásí, odkud přijeli. Pak se přespolní chasa domluví a začne zpívat píseň. Stojí v půlkruhu, v jehož středu mají odloženy sotůrky a drží se za paže, krajní chlapci mají nad rameno pozvedlou volnou ruku. Po dozpívání okamžitě 1. kapelník nasazuje ke hraní válené = pomalého verbuňku. Po dohrání instrumentální přehrávky pomalým tempem souvisle přechází v tempo v rychlé. Tanečníci volí figury vhodné pro pomalou a rychlou pasáž zvlášť, pro válenou jsou vhodné polohy v podřepu a snožmo, spíše střídmé; pro rychlý verbuňk už poněkud odvázanější s výskoky, vytáčením kolem osy těla a skoky vzad. Verbují-li místní, mohou volit zpěv druhé sloky (na další zpravidla nezbývá sil), u přespolních se očekává, že si poručí úvratí - opakování tančení rychlé sloky. Po celou dobu tance je doprovází děvčata rozřazená do koleček nejčastěji po čtyřech, která se otáčí vzhledem k rychlosti tance po směru hodinových ručiček. Mohou přidat i svůj zpěv, při němž v kolečkovém držení překračují o krok zleva doprava. Po skončení verbující zajuchají a přespolním zavádí místní svoje stárky a sami stárci nabízí tanec přespolním děvčatům.

Na cimbál se tanec tančí spíše při vystoupeních souborů, besedách, krojových plesích, Zaráženích hor a především při Soutěži o nejlepšího tanečníka verbuňku. V regionech zmíněných v prvém odstavci probíhá každoročně kvalifikační kolo pro postup na Mezinárodní festival ve Strážnici. Tak jest i na Hanáckém Slovácku, přičemž regionální kolo je takřka každoročně součástí foklorního festivalu Kraj beze stínu v Krumvíři. Třídenní festival na přelomu května a června sestává z řady vystoupení hanácko-slováckých souborů, soutěž je jakýmsi jeho vrcholem v rámci sobotního odpoledne. Přihlásit se může prakticky kdokoliv s patřičnou odvahou a vlastním krojem. Existuje však několik kritérií pro zvolení jednoho nejlepšího, který má právo postoupit přímo do finále ve Strážnici. Nejvíce se dbá na místně příslušný písňový repertoár. Nelze čekat úspěch s písní, jejíž nářečí Hanáckým Slovákům nepatří. Také kroky verbuňku mají svá psaná pravidla. Je samozřejmá absence prvků ze sousedních regionů jako Podluží a Kyjovska, z nichž zejména první zmíněný je velmi agresivním a zejména na zmíněných hodech se setkáme s chasami v našem regionu, kde samy cítí nepatřičný vliv (např. Velké Bílovice). Správně by měla být volba kroků úsporná jak prostorově, tak vertikálně. Jde zejména o práci nohou od kolen dolů a plácáním rukama o holeň. Nohy často křižují jedna druhou a vzájemně se srážejí pro zvýraznění ukončení jedné figury a začátku další. Automatické pro verbuňk je, že ruce verbíře jsou pozvedlé ve výši ramen s dlaněmi otočenými vzhůru, v loktech nezlomené.

Verbování své tanečníky, tedy i Hanácké Slováky, doprovází po celý život a i individuálně prodělává projev svůj vývoj. Je tedy otázka mnoha let, než je možné poměřovat své schopnosti s nejlepšími machry. Základními předpoklady jsou zvládání zpívaní i párového tancování. Nepravidelně jsou také pořádány semináře verbuňku, kde zkušení (zmiňme bratry Vymazalovy, Stávkovy a Štěpána Melichara) předávají zkušnosti mladším. Jen tak totiž může být zachováno v Evropě uznávaného dědictví našich otců.

 

Jan Blažek ©2012

 

O našem regionálním verbuňku pojednávají:

52 minutová VHS z roku 2001, která je k objednání na konci odkazované stránky: www.nulk.cz/obchod/iii-verbunk-u-hanackych-slovaku/

a doprovodný text KRIST, Jan Miroslav. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: (doprovodná publikace ke stejnojmenné videokazetě). Řada druhá; Díl III. Mužské taneční projevy; Verbuňk u hanáckých Slováků. Ve Strážnici: Ústav lidové kultury, 2001. 44 s. Videokazeta zpracována samostatně.
ISBN 80-86156-46-X.